AKTUALITY

„Když začínám mít v hlavě „turecký trh“, sednu si, vydechnu a třídím, co je důležité a čeho chci dosáhnout,“ říká Kamila Hejlíková.

Lenka Konopková | 1.10.2023 | Rozhovory

Svátek naší státnosti je přede dveřmi. Kde se ho chystáš oslavit?

Svijany jako každoročně pořádají Zámecké svatováclavské slavnosti. Přijede mi syn s manželkou a vnukem, má být hezky, tak se těším, že si to užijeme. Je to pro nás významný den i tím, že se nám před dvěma roky na svatého Václava narodila i vnučka Arya Naomi.

Posilujete v dnešní době v dětech na prvním stupni vlastenectví? Jak vnímáš jeho význam v současné době?

Kdykoli o České republice mluvíme i obecně, přirozeně se snažím v dětech posilovat vztah k ní a hrdost na to, že jsou Čechy. Za komunistů bych nejraději z republiky odjela, držel mě tu můj muž. Ale teď, co mám rodinu po světě, se ze mě stal patriot. Jsem upřímně ráda, že tu žiju a ráda se domů ze světa vracím. Máme opravdu být na co hrdí.

Vím, že jste taková kosmopolitní rodina. Odkud ty sama pocházíš a jak silný máš vztah ke svému bydlišti?

V raném dětství jsem se s rodiči přestěhovala z jižních Čech do Krkonoš, nejprve do Harrachova a pak do Rokytnice nad Jizerou. V Rokytnici nad Jizerou jsem v podstatě vyrostla. Poté jsem se stěhovala s mým budoucím manželem do Tanvaldu, pak na 12 let do Jablonečku nad Jizerou, kde prožily dětství obě naše děti, pak následoval přesun na 17 let do Liberce a teď bydlíme ve Svijanech. Pro mě není důležité, kde jsem, ale s kým jsem. S manželem jsme prostě parťáci a je jedno, kde spolu budeme žít.

Jak ses dostala k učitelství?

Náhodou. Toto povolání si mě prostě vybralo. Po mateřské dovolené mi zavolal ředitel malé základní školy v Rokytnici nad Jizerou, že potřebuje zástup za mateřskou. Slíbila jsem pomoc do konce školního roku a zůstala tam nakonec osm let. Výpověď jsem nakonec dávala já z důvodu stěhování do Liberce. Pedagogickou fakultu jsem začala studovat dálkově až v Liberci, už rozhodnutá, že toto povolání dělat chci.

Měla jsi sama nějaké kantorské vzory?

Ráda vzpomínám na našeho úžasného třídního na druhém stupni. Učil nás matematiku a přírodopis a byl to zapálený turista, pan Kocourek. Naše třídní výlety od šesté do osmé třídy byly krásné a nezapomenutelné, plnili jsme padesát jarních kilometrů, ušli je během tří, čtyř dnů, vše si nesli na zádech, vařili si i sami z konzerv, to by dnes snad ani nebylo možné…

Co považuješ ve své profesi za nejdůležitější?

Umět si zorganizovat čas. Odlišit, co je důležité. Pro mě je také velmi důležité emoční napojení na děti. Schopnost šestým smyslem vycítit, co na koho platí, co kdo potřebuje. Bez dobrých vztahů s rodiči, vzájemné spolupráce s nimi i dětmi budou díry v lodi a ta spíše bude klesat ke dnu, než plout dopředu. Nejdůležitější je vzájemná důvěra.

Umíš si představit, že by ses věnovala něčemu jinému? Co by to případně bylo? Co by tě bavilo?

Učím skoro třicet let, mám už to hodně pod kůží. Jsou chvíle, kdy bych z toho povolání utekla, ale na druhou stranu si neumím představit, co bych dělala jiného.

Čím tě tvá profese nejvíc obohacuje?

Je to tvořivá práce. Mám ráda řád a pořádek, což je v učitelství třeba, ale není to práce jednotvárná. I když mám vše nachystáno, musím improvizovat a každý den je jiný.

Co na ni vnímáš jako zátěžové?

Orientaci mezi množstvím nových metod a forem výuky, aby učitel šel takzvaně s dobou, aby děti učení bavilo, ale aby zároveň uměly to, co mají umět, aby rodiče před přijímacími zkouškami nemuseli platit doučování mimo školu. Když začínám mít v hlavě „turecký trh“, sednu si, vydechnu a třídím, co je důležité a čeho chci dosáhnout. Jsem plánovací typ, takže pro uklidnění mi pomáhají plány, v životě i v práci.

Jak dlouho jsi u nás? Můžeš nějak srovnat své předchozí učitelské zkušenosti s těmi v naší škole?

Jsem tu pátým rokem. Patnáct let jsem učila na hokejové škole v Liberci. Městské školy jsou si podobné, vybavením, naplněností tříd. Třídní přímo v hokejových třídách jsem nikdy nebyla, ale učila jsem u nich. Je rozdíl učit třídu plnou kluků, kteří když tam nemají holky, hrubnou.

Stejně jako tam používám prvky činnostního učení, které jsou tu zavedené. Až tady jsem se setkala s kritickým myšlením, s Hejného matematikou a teď ve druhé třídě začnu s centry učení, tedy projektem Začít spolu, na což se tedy dost těším.

Hodně ale záleží na atmosféře školy. Takže se budu opakovat – nezáleží mi na tom, kde učím, ale na lidech, které mám okolo sebe.

Kde dobíjíš baterky ve volném čase? Co tě nabíjí?

Pro klid v životě a v duši mě nabíjí kameny, křišťály, kaštany, mušle. Z nich čerpám a obnovuju sílu. Mám je všude po bytě, v každé místnosti. Ráda pálím svíčky. A hrozně ráda plavu v moři. A nesmím zapomenout na mazlení se s naším pejskem Bocmánkem. Pro ruch v životě je výborné dobytí při posezení s dobrou partou u dobrého vína.

Jak vnímá tvé poslání rodina?

Mamka, ta je hrdá, že jsem stejně jako její maminka a její sestra učitelka.

Manžel si občas dělá legraci z učitelského povolání, ale jinak mě podporuje. Tomik jako puberťák, když jsem měla doma učitelskou sešlost, mizel. Ovšem, co má sám synka Danečka, více chápe roli rodiče a doceňuje mé výchovné působení a moji práci. Dcera Kamila, která žije v Africe, bere mé povolání vážně. Tam je naše profese dost ceněná. Při mé poslední návštěvě jsem byla u vnuček ve škole a seznamovala tamější učitelky s jednoduchými pomůckami, které mohou použít při výuce i ony. Ukazovala jsem jim, jak mohou v matematice využívat hrací kostky nebo třeba krokovací pásek, který si mohou samy vyrobit. Byly ohromně vděčné.

Lákalo by tě tam učit?

Ano i ne. Ve státních školách je ve třídě běžně i šedesát dětí. V nestátních školách je to kolem 25 dětí. Děti hltají každé tvé slovo, protože jsou si vědomé toho, že vzdělání jim umožní šanci na lepší život. Půda školy je pro ně „posvátná“, dává vzdělání. Byla jsem v několika školách, ve velké státní škole v chudé oblasti, kde jedna parta dětí chodí do školy od 8h do 12h a druhá parta dětí od 12h do 16h, protože by se tam všichni nevešli. Pak jsem byla v několika nestátních školách. Školy bojují s nedostatkem běžných pomůcek, není běžné, aby ve školách tekla voda a byla elektřina, křídy jsou vzácné zboží. Učí se frontálně. Mé zážitky by byly na dlouhé povídání.

Jakou profesí tě doplňuje manžel?

Manžel pracuje jako headhunter, myslím, že se celkem dobře vyzná v lidech, má na ně odhad. Já jsem mnohem důvěřivější. Ale když ho někdo zklame, snáz to hodí za hlavu. Já to mám v sobě hrozně dlouho a těžko se toho zbavuju.

Jde nějaké vaše dítko ve vašich profesních stopách?

Nejde. Kamila pracuje pro Mendelovu univerzitu v Brně. Studuje tam také ještě Ph.D. Je manažerkou zemědělských projektů v Africe a má svůj vlastní projekt na eko farmě, kterou založili s manželem. Proto je tam. Manžela poznala v Zambii, je Afričan. Mají spolu dvě dcery. Tom je krupiér v kasinu. Má rád šachy, texas holdem poker, kombinatoriku. Podle mě by byl dobrý učitel, ohromně to umí s dětmi, ale do téhle profese se mu nechce.

Jsi už babičkou, v čem je to jiné než vlastní děti?

Vlastní děti se snažíš vychovávat, vnoučata si užíváš. Nemám tam tu rodičovskou zodpovědnost, nicméně o vnoučata se paradoxně mnohem víc bojím. Třeba, když jsem vařila, děti si hrály v obýváku a já byla v klidu, teď když vařím a hlídám vnoučata, musím je mít na očích a monitoruju je.

Kamilce bude pět. Dcera říká, že je víc evropská než mladší dvouletá Arya. Ta je prý víc povahově i jídelníčkem Afričanka.

Legrační je, že Aruška s Danečkem, kteří jsou narození ve stejném roce, a i když na úplně odlišných kontinentech, jsou si povahově hodně podobní. Děti se mezi sebou bez ohledu na jazykovou odlišnost v pohodě domluví, odlišný vzhled neřeší vůbec, jsou ohromně bezprostřední, rozumí si.

Obohacuje tě nějak kantorství v rodině, či naopak rodina, výchova vlastních dětí a vnuků v učitelství? Jak a v čem?

Stejně jako u vlastních dětí se snažím brát i děti ve škole takové, jaké jsou. Nelze dětem plánovat budoucnost a promítat do nich nějaké své představy. Je třeba jim dát důvěru, že to dokážou samy, podporovat je, dávat jim zpětnou vazbu. Zjistila jsem, že každý nemusí umět vše a je to v pořádku. Naučila jsem se, že člověk musí především nechat děti žít jejich vlastní život. Důležité je, aby byli žáci zodpovědní sami za sebe. Musí se naučit pracovat i se svými chybami, reagovat na ně. Mým mottem je: Žij a nech žít.

Co tě vždy potěší?

Obecně mě vždy těší, když je moje rodina zdravá a spokojená. A konkrétně dnes mě hodně potěšila sebereflexe mých druháků. Měli si vymalovat tolik puntíků, nakolik danou dovednost podle nich samých už zvládnou a poté si to ve dvojicích sdíleli. Krásně si to ve dvojicích zdůvodňovali a opravdu je zajímalo, proč si jich druhý vymaloval právě tolik. Nikdo se nikomu neposmíval, i když měl vymalováno málo puntíků. Z toho jsem měla opravdu radost.